Bez černý

Květní droga je součástí řady léčivých čajů, používaných především při nemocech z nachlazení. Významný je zejména její potopudný účinek (např. čajová směs Pulmoran, Dětský čaj s heřmánkem). Slabě uklidňující a antineuralgické účinky jsou využity v Passitu, dále má droga i účinky slabě močopudné (Species urologicae Planta) a projímavé (Species laxantes Planta). V lidovém léčitelství je bez černý odpradávna oblíbenou léčivou rostlinou a dodnes je hojně používán. Tvoří hlavní součást čaje pro pocení, zpravidla společně s lipovým květem, často i s proskurníkovým kořenem, jindy zase s květem divizny. Někdy se také používá proti nadýmání a křečím trávicího traktu.
Pro domácí použití a potřeby potravinářského průmyslu se sbírají a vykupují i plodenství známá jako bezinky, která poskytují drogu Fructus sambuci. Dozrávají od července do září. Suší se nejprve na slunci a dosouší se umělým teplem až do úplného scvrknutí a svraštění plodů, které se pak sdrhnou se stopek. Dobře usušené plody mají leskle černofialovou barvu, jsou bez pachu a mají nakysle sladkou, poněkud svíravou chuť. Kvalitní droga musí obsahovat co nejméně nedozrálých nebo znehodnocených plodů a jiných částí matečné rostliny (např. květní stopky). Obsahuje glykosidy, anto- kyan, karoteny, vitamín C, B, cholin atd.
Plody se často používají v lidovém léčitelství, připravuje se z nich tmavorudé bezinkové víno a dnes slouží i jako surovina pro prů­myslovou výrobu kompotů, džemů, sirupů apod. S oblibou jsou používány při bolestivých onemocněních nervového původu, např. při zánětu trojklanného nervu, migrénách a jako protikřečový pro­středek. V lidovém léčitelství se dříve ojediněle používala i kůra a listy. Tyto části rostlin jsou však poněkud jedovaté a mohou vyvolat zvracení a silné průjmy. Jejich zápach však odpuzuje některé hmyzí škůdce a hlodavce. To byl důvod, proč byly keře černého bezu vysazovány u venkovských stavení a stodol.
Na našem území rostou ještě dva další zástupci tohoto rodu. Bylinný bez chebdí (Sambucus ebulus L.) roste zejména v teplejších oblastech a je jedovatý. Bez červený (S. racemosa L.) roste nejčastěji v lesích, zejména v horských oblastech a byl i vysazován u venkov­ských stavení. Je podobný bezu černému, od kterého se liší zelenavě žlutými květy ve vejčitých vrcholičnatých latách, hnědou dření větví a červeným zbarvením peckoviček. Někdy se tyto plody sbírají a čerstvé nebo sušené pak slouží k přípravě chutného a osvěžují­cího čaje. Obsahují dost vitamínu C, dále karoteny, cukry a pektiny, ve větším množství však způsobují průjmy.