Sbírá se nať, která poskytuje dnes málo používanou drogu Herba
pulmonariae. Někdy se sbírají pouze listy. V dubnu a květnu se u země
odstřihuje nebo seřezává kvetoucí nať, která se nesmí pomačkat
a hned po sběru se rychle suší ve stínu na dobře větraných místech
v tenkých vrstvách buď přirozeným teplem nebo uměle při teplotě
do 40 C. Při sušení lze drogu převracet, aby sušení probíhalo rychle
a droga si zachovala původní zbarvení. Při pomalém sušení droga
zčerná. Správně usušená je světlezelené barvy, bez pachu a má
poněkud slizovitou chuť. Uchovávat ji musíme v dobře uzavřených
nádobách.
Rostlina obsahuje především kyselinu křemičitou (až 4 %) v rozpustné
i nerozpustné formě, až 10 % tříslovin a dále sliz, saponiny,
vitamín C a minerální látky, z nichž významné jsou především
vápenaté soli. Vysokému obsahu stopových prvků se přičítá příznivý
účinek na činnost žláz s vnitřní sekrecí.
Plicník byl ve středověku oblíbenou a hojně používanou léčivou
rostlinou, dnes je jeho význam nepatrný. Používal se především při
plicní tuberkulóze, při kašli, chrapotu, zánětech průdušek a průduškovém
astmatu jako prostředek usnadňující odkašlávání.
Příznivý účinek se přičítá kombinaci účinku saponinů, které usnadňují
odkašlávání, uklidňujícímu a ochrannému účinku slizů a protizánětlivému
a dezinfekčnímu účinku tříslovin. M imoto má droga také
slabý močopudný účinek, působí protizánětlivě, svíravě, má změkčující
účinek a zvyšuje srážlivost krve. Plicník se proto používal také
ve směsích s jinými rostlinami, např. j itrocelem (stejná příprava),
přesličkou, podbělem, fenyklem apod. K zevnímu použití se připravuje zápar nebo odvar z dvojnásobného množství drogy než při
vnitřním použití. Slouží k omývání hnisajících ran a hemoroidů,
kde se uplatňuje jeho protizánětlivý účinek (také změkčující a svíravý),
používá se i k přípravě teplých obkladů.