K léčebným účelům se na podzim prvého roku (září - říjen) nebo
na jaře druhého roku před rozkvetením (březen - duben) sbírají
kořeny, poskytující drogu Radix bardanae. Koncem vegetačního
období v prvém roce se v kořeni ukládají zásobní látky, takže
je dužnatý, po vykvetení však dřevnatí a často vyhnívá, čímž je pro
farmaceutické účely bezcenný. Po vytřídění a odstranění nadzemních
částí se kořeny pečlivě očistí od půdy, omyjí se studenou vodou
a silnější se rozpůlí. Suší se nejlépe umělým teplem do 35 C. U sušená
droga je na lomu bělavá, téměr bez pachu a má nepříjemnou,
nasládle slizovitou, později hořkou chuť. Droga nemá obsahovat
zejména starší zdřevnatělé kořeny. Často je napadána škůdci a musí
být proto vhodně skladována.

Obsahuje především zásobní polysacharid inulin, kterého je v kořenech
až 45 % . Dále je obsažena silice, hořčiny, sliz, třísloviny,
pryskyřice, olej, vitamín C a látky s fytocidním účinkem.

V lidovém léčitelství se používá jako močopudný prostředek při
. ledvinových chorobách a pro pocení, zevně při hnisavých vyrážkách,
uhrovitosti, furunkulóze a ekzémech. Horký odvar, připravený
z 20 g suchého kořene na sklenici vody, se vypije během dne
ve třech dávkách. Dříve byl oblíben i lopuchový olej (Oleum bardanae)
, připravený desetidenním luhováním 40 g čerstvě rozmělněného
lopuchového kořene ve 1 00 g olivového nebo slunečnicového
oleje. Doporučoval se jako masážní prostředek pro posílení vzrůstu
vlasů a při nadměrné tvorbě kožního mazu (seborrhoea), k léčbě
popálenin apod. Léčebné použití lopuchu je známo již od starověku,
zmiňuje se o něm např. Dioskorides, hojně byl využíván ve středověku.
Používaly se i listy a plody, opodstatnění zřejmě mělo i používání šťávy z čerstvých kořenů, v kterých jsou obsaženy nestálé fytoncidní látky.

Reklama

Reklama