Sám sobě nepřítelem
Sebepoškozování v klinickém slova smyslu představuje kategorii, která má sociální kontext a sociokulturní pozadí. Zacházení s lidským tělem je determinováno sociálními okolnostmi a rituály, které mají kulturní a sociální význam. Tyto okolnosti rozhodují o tom, které zásahy do lidského těla lze pokládat za konvenční normu (např. tetování nebo piercing) a které již mají charakter sebepoškozování v patologickém slova smyslu.
Budeme charakterizovat termíny, které se vyskytují v odborné literatuře a popisují patologické sebepoškozující chování. Je zřejmé, že sebepoškozující a suicidální chování se odlišuje, ale toto odlišení nebývá vždycky v klinické praxi snadné.
Automutilace představuje sebepoškození, kde nejčastější motivace vyplývá z psychotické poruchy a sebepoškození může mít symbolický význam. Příkladem je automutilace zaměřená proti části těla (např. ruce, genitáliím, očím, jazyku) symbolicky vyjadřující patologické pocity viny a sebepotrestání při těžké depresi. Bizarní automutilace se mohou vyskytnout u pacientů trpících schizofrenním onemocněním. Automutilace se může také vyskytnout jako vedlejší produkt neobvyklých sexuálních praktik sadomasochistického charakteru nebo u osob s poruchami osobnosti v zátěžových situacích, jako je např. trestní stíhání, pobyt ve vězení, nedobrovolná hospitalizace, a může mít účelový charakter.
Sebepoškozování je termín, který je nejčastěji spojován s vědomým, záměrným, často opakovaným sebepoškozováním (sebezraňováním) bez vědomé suicidální motivace, v němž dochází k narušení tělesné integrity, bez závažného letálního dosahu. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. K sebepoškození bývají používány ostré předměty, např. žiletka, sklo. Další formou sebepoškození je popálení, např. cigaretou nebo zapalovačem. Uváděné motivy pro sebepoškození jsou rozličné, nejčastěji uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí, někdy též přání zemřít. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků narušené osobnosti, nejčastěji hraničního charakteru. Někteří autoři ovšem sebepoškozující chování koncipují spíše jako návykovou poruchu (addiction) než jako znak specifické poruchy osobnosti. Do okruhu sebepoškozování bývá zahrnováno i předávkování léky, které je opakováno a není u něj patrný přímý suicidální motiv. I když v sebepoškozujícím chování můžeme nalézt apel na okolí, nebývá snaha o získání pozornosti okolí jediným motivačním mechanismem.
Syndrom záměrného sebepoškozování představuje širší pojetí sebepoškozujícího chování, které je vydělené z kategorie suicidálních pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifický patologický projev u poruch osobnosti (hraniční, histrionské, disociální, mnohočetné poruchy osobnosti), nebo u pacientů s poruchami příjmu potravy (zejména mentální bulimie) a pacientů závislých na návykových látkách.
Syndrom pořezávaného zápěstí má charakter sebepoškozování, v němž dominuje pořezávání, typicky na zápěstí a předloktí, které nemá vědomý suicidální motiv. Popisuje se, že afektivní projevy, které provázejí sebepořezávání, mají specifickou dynamiku a průběh. Pacienti prožívají tenzi a dysforii. Sebepořezání vede k úlevě a k opakování tohoto jednání. Osoby, které se pořezávají, mají snahu proti tomuto jednání bojovat, ale při snaze ovládnout se prožívají napětí, dysforii a vztek, afektovou kombinaci, která vede k opakování sebepoškozujícího jednání.
Předávkování léky představuje neindikované, nepřiměřené nebo nadměrné užití dávky léků bez zřetelného suicidálního úmyslu. Předávkování bývá často opakované. Může jít o léky, které byly pacientovi předepsány nebo které patří někomu z rodiny, ale i takové, které náhodně najde v domácí lékárničce.
Zdroj: Koutek, Kocourková - Sebevražedné chování, nakladatelství Portál
Komentáře
jen miluju ten pocit...je to taková úleva...nechci se zabít, dokonce si na to dávám pozor, abych si pak rány vyčistila...už je to skoro třičtvrtě roku co jsem na sebe nesáhla...ale teď?...je to zase zpátky...a ani mi to nevadí...miluju to...
já se řezala rok, pak mi kamrádka pomohla přestat, naučila mě věci řešit a chtít je řešit místo řezání... ale teď, po víc jak půl roce, začínám s tím znova. je to jako magnet, vždycky se to vrátí, když už to nejde korigovat... jak holky skrýváte jizvy? já se naučila řezat nahoru na ruce, takže snad půjdou trika s krátkým rukávem,ale rozkloučila jsem se s tílkama a když mám chuť si ublížit někam kolem zápěstí, stačí mi vývrtka a jen takové dloubance...
tak ráda bych pestala, ale momentálně byh se ráa zbavila všech svých problémů...
jojo, mějte se fajn a co nejméně nových ran!!!
Ale za to už skoro sedum let mě trápěj sebezraňující fantazie. V osumnacti, v nejaky krizi, jsem zacala psat basnicky a byly silene morbidi a autoagresivní a nějak jsem se tomu přestala bránit a kdykoli nezvládám svý emoce, spouští se to. A predstavuju si a moje imaginarni krev tece proudem. A taky chvílema se autodestruktivně chovám, dělám věci, o kterejch vím, že z nich budu mít deprese. Chodím na terapi, ráda bych z toho vybředla, ale je to tak těžký, až nemožný? Ale treba se z toho jednou vybabram.... :)
cetla jsem si vsechny zalostne prispevky. Ja jsem dusevne zdrava, nemam zadny problem, a kdyz ho mam, nejaky cas nad tim premyslim a pak se to zase vrati do normalu. Rozhodne nemam potrebu sebe poskozovat. Neni proc, myslim, ze kvuli zadnemu problemu, byt sebevetsimu nemame duvod si ublizovat. Naucme se mit radi sve telo, zkusme se na nej podivat, zjistit klady, ktere zajiste ma a naucit se sami sebe prijmout takovi jaci jsme. Protoze kdyz nam nase telo bude vzacne, nedovolime si mu ublizit. Nebude nas nic zbytecne bolet, nebudeme mit jizvy, nebudeme se muset stydět. Zkusme resit problemy jinou cestou. Vzdyt alternativy se vzdycky najdou. Nemyslite?
Takze vsem vam krasnym a smutnym lidickam preju novou silu do reseni problemu a spoustu odvahy. A hlavne lasku ke svemu vlastnimu tělu...
MOC VÁM VŠEM DRŽÍM PALCE A VĚŘÍM, ŽE POČTY TĚCH, KTEŘÍ SI UBLIŽUJÍ, SE BUDOU NADÁLE SNIŽOVAT!
Po mesicnim pobytu se nic nezmenilo, dome vse nanovo. Rodice se snazili udelat vse pro me dobro, ale ne vzdy je vse good. Lide na mne pokukovalyx jako na blazna. tot pribech, ktery nema happpyand
drzim paste nech sa z toho co najrychlejsie dostanete
Lokim
PS:...je mi 13...
mám hraniční poruchu osobnosti.jen jsem chtěla říct:nikdo v tom nejste sám, buď můžete najít spřízněnou duši, ale dostat se z toho musíte jenom vy sami. ostatní můžou napomoct, ale touhu žít musíte cítit vy. tu nám nikdo nenaprogramuje....
1)ten člověk je nenormální, duševně nemocný,
2)chce na sebe upozornit.
Zdá se mi pak celkem mrzuté, když na sebepoškozujícího se člověka upozorňují ostatní lidi a dávají jim "dobré" rady, jak s těmito lidmi jednat. Bohužel se to netýká jen školních psychologů. Domnívám se, že by se v tomto ohledu měla šířit osvěta s lepším vymezením důvodů této problematiky.
nic z toho se mě netýká, já jen, zkusili jste se dopátrat příčiny, proč to děláte?
A ne u klasického psychologa, ale zkusit jinou cestu, například nějakou terapii co vás vrátí časem a zjistit co se vám stalo a proč se ted tak chováte a proč se vám to líbí? Třeba zkusit SRT, hlubinou terapii, hypnozu, jít cestou duchovna - esoteriky.
Třeba je to nějaký problém či vzpomínka i na minulý život... já nevím, jen se snažím poradit.... třeba i něco jako celostní medicína a tam najít psychologa, který se vám bude skutečně věnovat a mluvit s vámi a nebudete jen pacienti.....
Víte ne jen kvůli sobě, ale zkusit to i kvůli rodičům, které to musí hodně trápit, nedokáži si představit, že by se takhle choval můj syn, proč by takhle na sebe upozornoval, proč by v tom našel zálibu....
ale hledala bych pomoc jinde, ne jen u klasického psychologa....
mějte se a važte si sebe, života a mějte se rádi.....
Já jsem to nebyla schopná říct nikomu ani lidem o kterejch jsem věděla,že to dělaj taky.A málem jsem dopadla dost špatně.
Ted je to už dva roky.Ale začínám cítit,že se to vrací.Občas si s tou žiletkou nebo jinou ostrou věcí pohraju.Je to prostě jako droga,která se vrací.A musíš.Já to alspon tak mám.
Nechci udělat znovu tu chybu,takže jestli někdo pokecáte tak napište zakoba"seznam.cz
Vim ze tohle je blbost a nemeli bychom to delat..ale je to krasny pocit ulevovani, i kdyz by se nemel moc casto opakovat,nejen kvuli okoli,ale hlavne kvuli nam samotnym.
Asi kazda akce ma reakce a tak kdyz jste dusevne, podvedome nespkojeni ukazuje se to i navenek sebeposkozovanim.
Nejak se to stava automatycky i kdyz clovek vi, ze je to nespravne chovani.
pro tominku: říkáš nestyďte se za to, ale jde to vůbec? Nechci, aby to věděla moje rodina, to by mě zničilo... ví to pár dobrých přátel a moje psycholožka, ale i u těch se hodně stydím. Ukazuje to jen na moji slabost.
http://blog.lide.cz/BDaywalker/sebeublizovani/
máš docela dobrou pravdu v tom, že jak začneš, tak už nepřestaneš. já začala v době, kdy mě všeco hrozně lezlo na mozek a já jsem se jednou řízla o rozbitou flašku. jak ta krev tak krásně tekla, tak při dalších problémech jesem si na to vzpoměla a opakovala jsem to. je to taková úleva. je to divný. hrozně se mi to líbí a přitom to zas nesnášim. o mě to ví jen moje úplně nejlepší kámoška a u tý vim, že mě pochopí a nikdy by to nikomu neřekla. je docela těžký doma vymejšlet výmluvy, co se mi zase stalo, ale zatim to ještě jde. myslim, že máti ještě nepochopila...
A kdo?
Psycholog mi ho napsat nemuze, leky nema v kompetenci, na psychiatra se necitim, prakticka se timto nezabyva, max. mi napise zadanku na vysetreni :(
- Odpovědět
Pošli odkaz