Šelak je přírodní živice, získávaná z výměšků červce lakového (Tachardia lacca). Vyskytuje se v Assamských lesích a v Thajsku. Červ pomocí tohoto sekretu chrání své larvy před nepříznivými vlivy okolí. Používá se od 18. století na lakování.
Syntetickou náhradou je acetaldehydová živice.
VlastnostiŠelak vzdoruje kyselinám, v zásadách se ale rozkládá. Rozpouští se také v lihu, působením světla tvrdne, proto se musí uchovávat v tmavých nádobách. Jeho bod varu je asi 80?120 stupňů Celsia.
Výhody užívání šelaku:
* fyziologicky nezávadný
* biologicky odbouratelný
* bez zápachu
* nejedovatý
* Povrchová úprava dřeva pomocí šelakové politury při restaurátorských pracích. Dřevo se jím lakuje, což mu dodává vynikající vzhled.
* Asi do roku 1950 se užíval k výrobě gramofonových desek (v Československu až do roku 1968)
* Leštění nábytku (v 18.?19. století).
* V potravinářském průmyslu s označením E904, např. na čokoládové dražé.
* zlato-oranžový (TN), obsahuje víc vosku
* tmavočervený (tzv. rubínový šelak), obsahuje málo vosku
* pravý indický šelak (ABTN)
* bílý (bělený) šelak (tzv. copový šelak, uchovává se ve formě copů ve vodě, aby nereagoval se vzduchem a zachoval si bílou barvu), získávaný přidáním chlóru, který šelak zbavuje vosku. Používá se k leštění světlých dřev (javor, lípa).
Výměšky citronově žluté až tmavočervené barvy na vzduchu zasychají. Zaschlá živice se z větviček fíkovníků odloupává v podobě plástů či tyčinek. Surový šelak se přetaví a zbaví nečistot, nalije se na pružné plechy nebo válce, po ztvrdnutí se odlupuje ve formě šupinek. Jeho zabarvení indikuje obsah vosku, největší obsah vosku má jasně žlutý, nejmenší naopak červený, tzv. rubínový šelak.
Zdroj: wikipedia.org